Prosinec 2015

Přítomnost je jedinou věčností.

25. prosince 2015 v 14:36 | Domí
Připadala si trošku jako ve filmu. V nízkorozpočtovém filmu, který měl ovšem vždy své věrné příznivce upřímně nadšené z každého, i sebevíc očekávaného záběru. Ty chvilky předtím, vyčkávání a očekávání snoubící se s neukojitelnou zvědavostí.
A pak ten moment. Nepopsatelný moment náhlé lehkosti.

Jako mávnutím se ocitla v seskupení několika tisíců vteřin, jako v nějaké galaxii se svým vlastním tempem, chápáním, řádem. Čas najednou ustoupil do pozadí. To co v běžném životě tvořilo hlavní podstatu celého jejího bytí, ztratilo na své hodnotě. Vše se najednou zdálo být přesně takové, jaké by být mělo. Nic víc nebylo potřeba, než být tady a teď. Její mysl byla pohlcena v hluboké černé díře, s nevysloveným přáním nemožnosti návratu. Ztratila se v nekonečnu.
Neexistovali jedinci, ale všichni vystupovali jako jedna velká žijící skupina, jako jeden tvor. Neúnavný, přitažlivý, energický tvor. Barvy byly zářivější, sytější a každá z nich utvářela lehkou mlhu energie, jež stoupala a vytvářela oblaka dýmu s hřejivou vůní štěstí. Nebyla krása. Ne ta klasická, nudná, všední. Bylo to jakési vyzařování, krása, která postupovala na další úroveň, daleko zajímavější - neviditelná očím. Jakoby se odhalily aury každého a všechny se vzájemně doplňovaly. Dokonalá souhra. Celé její tělo zaplavila tak neznámá vlna spokojenosti a naplnění.
Přála si zemřít a opustit celý její dosavadní život a moct zůstat ve světě, kde cítila, že může vše na co pomyslí. Nic nebylo nemožné, nic nebylo nepřekonatelné. Líbilo se jí být součástí něčeho většího, ten pocit, že někam patří, že ji všichni rozumí a to bez jakýchkoliv slov.

24. prosince

24. prosince 2015 v 16:49 | Domí
50 kg
První Vánoce, kdy nemám hrůzu z večeře :)
Krásné svátky všem :)