Červen 2015

Nic netrvá věčně, přesto nikdy nic zcela nemizí.

27. června 2015 v 18:41 | Domí
"Je něco, co bych o tobě měl ještě vědět?" Zeptal se s pro něj tak typickým šamanským úsměvem. S jiskrou ve svých zlatohnědých očích a upřímným zájmem se mi zahleděl do tváře, která mi během chvíle nepatrně zrůžověla.

Víš, jak to jen říct.. jsem posedlá kontrolou. Miluju řád. Ve všem. Celý můj život je jím podřízen. Každý den je vlastně takovou nekonečnou skládačkou rutinních činností. Řekla bych, že je to takové mé malé prokletí, bez kterého bych už ovšem asi ani nedokázala žít. Už jako malá jsem občas v noci usínala se slzami v očích spolu s pocitem naprosté bezmoci. Je tolik věcí, které není v mých rukách, tolik toho, co nedokážu nijak ovládat, změnit, ovlivnit. Děsí mě ta představa víc než cokoliv jiného.
Nešlo mi o to být hubnou. Alespoň z počátku ne. Chtěla jsem jen mít něco pod kontrolou, když se svět kolem mě tříštil. Vytvořila jsem si místo, svůj svět, kde vše záleželo jen na mé síle, na mých rozhodnutích, na mně. Žila jsem si ve své bublině spokojený život a kdyby mi ji ti z venčí bezcitně nepopíchli, žila bych tam spokojeně dodnes. Ale nemusíš být kvůli mně smutný, není tak těžké si vytvořit novou.

"Asi nic podstatnýho", odpověděla jsem s nenuceným úsměvem, který mi následně opětoval.