Říjen 2014

Pro někoho jsou vzpomínky závažím, pro jiného křídly.

16. října 2014 v 20:24 | Domí
Ráno jsem se po delší době vážila. Váha - 50,1 kg. Až mě ten pohled na to číslo rozbrečel. Nechtěla jsem přejít hranici 50 kg. Nikdy. Pomalu se zase blížím ke své počáteční váze a každým dnem tak pohřbívám všechnu tu snahu a úsilí, kterou jsem do toho usilovně vkládala několik let. Ty procvičené večery, hodiny strávené ve fitku, každodenní odpírání jídla, boj s vlastním tělem, rozumem.. všechno upadá v zapomnění a já se pomalu zase měním v tu šestnáctiletou holku. S každým kilem navíc si přijdu jako hrouda čehosi. Nejradši bych zalezla do postele a už z ní nevylezla.

Nikdy nekončící boj.

15. října 2014 v 22:41 | Domí
Nezáleží na tom, jestli se přestěhujete, jestli změníte školu, práci, kamarády, přítele. Dokonce nezáleží ani na tom, jestli se vaše dlouhé čokoládově hnědé vlasy setkají s podlahou kadeřnictví nebo se během několika hodin stanete muži obdivovanou plavovláskou. Nové tetování, obměna šatníku, plastika nosu, prsou, čehokoliv - neutečete před sebe samou. Nestanete se proto někým jiným - a to ani tehdy, kdy vaše váha spadne pod hranici podvýživy. Kolik z vás jde pouze za tou vidinou, že to někdy později bude jiné a zaručeně lepší - kolik z vás odkládá svůj vysněný život na dobu, kdy se něco změní - kolik z vás žije z budoucnosti víc, než z okamžiku, který zrovna plyne?

Celou dobu jsem to tak dělala, upla jsem veškerou pozornost k tomu, co bude, čekala na den, kdy začne ten opravdový život a kdy se ten můj obyčejný přehoupne do toho neobyčejného. Pořád jsem odkládala život, zatímco mi protékal mezi prsty. co nezhubla.