Srpen 2014

Cokoliv existuje v okamžiku, v čase však zaniká a přestává existovat.

30. srpna 2014 v 0:09 | Domí
Cestou domů má odvaha pomalu vyprchávala. Čím blíž jsem byla, tím větší chuť jsem měla obsah tašky vyhodit do nejbližší popelnice, a nebo alespoň na chvilku dokázat zastavit čas a nemuset poslouchat tu změť myšlenek. Něco ve mně protestovalo, ale přesto jsem během několika krátkých okamžiků seděla u jídelního stolu a na bílý! rohlík mazala silnou vrstvu nutelly - kterou má ruka později bez postřehnutí seškrábla na polovinu. Než jsem se odhodlala k prvnímu soustu uběhlo několik dlouhých minut. Pohled na mou osobu, která s nezúčastněným a místy nepříčetným výrazem nehnutě sedí nad talířem jídla, musel působit až komicky. Pro někoho jen obyčejná snídaně, pro někoho velký krok směrem k životu bez ocelové koule. Ke svobodě.
Během toho co jsem ukusovala rohlík jsem si se slzami v očích vzpomněla na začátek svého koketování s hladovkami a hubnutím. V té době, v mých 16 letech, jsem si za splnění týdne hladovky jako jednu z prvních odměn slíbila právě pečivo s nutellou. Přesně to jídlo, které jsem nyní považovala za to nejhorší zlo, co mě mohlo potkat. Jak jsem během těch několika let dokázala změnit celkově přístup k jídlu, jak jsem se z radosti z poloprázdného jídelníčku a upřímného nadšení z každého shozeného kilogramu, dostala do fáze absolutní rezignovanosti a nespokojenosti s čímkoliv co jsem udělala? Kam až jsem se se svou cílevědomostí dostala..
-
Váha k dnešnímu dni 46,2. Je to málo a přitom tolik - během měsíce +bezmála 5 kg, ale bylo by ironické tu psát něco o tom, co je a není zdravé, že.

Domí

Neopusťte věčnou krásu pro krásu, která musí zemřít, a nevažte své náklonnosti na smrtelný svět prachu.

29. srpna 2014 v 23:55 | Domí
S hlavou plnou výčitek, které každodenně pramení z mého návratu do 'normálního' života, jsem otevírala plastový rám okna ztichlého domu. Při té příležitosti můj pohled sklouzl na oblohu červencové noci a mě náhle polila vlna horka. Zavřela jsem víčka tak silně, jak jsem jen dokázala, a odmítala je otevřít. Noc bez hvězd, jen podivně oranžový dým nad obzorem. Zase.
Pomalu jsem si myslela, že to začíná být dobré. Ale takový už je život.
Další jizva. Po skoro dvou letech..