Březen 2014

Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít.

26. března 2014 v 22:12 | Domí
Už jsem blízko.
Cítím to ve vzduchu. Každým nádechem mi to 'něco' zaplňuje obsah plic víc a víc. A při každém výdechu se nemůžu dočkat, až se znova nadechnu.
Zase pociťuji štěstí, jeho náznaky.
Už neposlouchám hlasy kolem sebe, a tentokrát už mě ostatní nezastaví před mým velkým vítězstvím.
Celou dobu svého boje s váhou a časem jsem si přála, aby u té cílové čáry někdo stál a já slyšela ten pomyslný potlesk.
Teď ale vím, že už tam nikdo není, protože jsem kolem nich už dávno proběhla, nečekali, že to není konec, že jsem tehdy byla teprve v polovině.
Ale stejně mám stále sílu běžet, přidávat.
Nikdo mi sice nebude gratulovat, ale konečně vyhraju sama nad sebou.
Budu takovým vítězem i poraženým v jednom.

Nikdy jsem nechtěla zajít až tak daleko.
Změnilo mě to. Všechno tohle.
Nestačilo mi pár lichotek, strach ostatních, lítostivé pohledy kolemjdoucích. Potřebovala jsem něco víc. Něco intenzivnějšího. A to něco už je teď na dosah ruky.
Zase cítím ty záchvěvy, v noci se neustále budím, a ze strachu si pak až do rána přejíždím po kostech na svém těle.
...
Už si ani nepamatuji, kdy jsem neměla tak ledové ruce.
Ledové ruce.
To první, co mi vždycky naznačovalo, že se udávám správným směrem. Miluji ten pocit.
Přijde mi to celé jako taková pomalá dobrovolná sebevražda. Zkoušíte, co vaše tělo a psychika ještě vydrží. Hladovíte na smrt a jakási část vašeho já si v tom utrpení libuje.
Až mě to někdy děsí.

Věřím, že se mezi vámi najde ještě někdo, kdo si pamatuje mé první krůčky. Je možné, že jste tomu všemu nevěnovali moc velkou pozornost, mohla jsem být jednou z mnoha, která se snaží o něco, čeho ve skutečnosti stejně nikdy nedosáhne. Možná jste mě hned po prvním přejezení odsoudili a už nepředpokládali, že bych se mohla zvednout a pokračovat dál. Ale já to tak vždycky udělala. Sebrala sílu, která se po každém pádu kolem mě jen rozprášila. Zvedla jsem se a dokázala, aby všechny náhle odvrácené pohledy zase obdivně, místy až nevěřícně, směřovaly na mě. V tom je mé štěstí, moje poslání.

Pohltí celou tvou mysl.

7. března 2014 v 18:19 | Domí
Všechno z toho léta mi tak nějak splývá dohromady. Kolikrát ani nevím, jestli se to opravdu stalo, nebo to byl jen tak moc uvěřitelný sen; a nebo něco mezi tím. Pamatuji si, jak jsem seděla na posteli vedle jedné slečny se stejnou diagnózou. Ona ale byla opravdu hubená, narozdíl ode mě. Seděla a pořád si poklepávala svými dlouhými průhlednými prsty do svých stehen určitou melodii. Začala mi jen tak z ničeho nic nenuceně vyprávět svůj příběh. Občas dramaticky ztichla, jen s bubnováním o svou nohu nepřestávala, a já nedočkavě čekala na další její slovo. Mluvila o svém dětství, o svých blízcích, o tom, jak se dostala k aně respektive jak se ana dostala k ní. Snažila se mi shrnout celý svůj život v několika větách. Mluvila bez větších přestávek, jakoby jí nezbývalo moc času, jakoby mi to všechno musela říct dřív, než se její zbytek těla vypaří. Celou dobu jsem si ji prohlížela. Byla na pohled tak strašně křehká, jak jen seděla ve své bělostné kůži obepínající trčící kosti a já si vedle ní stále víc připouštěla jaká neskutečná hrouda sádla jsem. Jako její pravý opak. O to víc jsem si připadala poctěna už jen tím, že sedí zrovna vedle mě. Měla nádherné kaštanové vlasy, dlouhé a husté, že ji nebylo možné pohlédnout do tváře, ale ke konci svého vyprávění se ve svém monologu náhle zasekla, i její poklepávání náhle ustalo, a škubnutím se ke mě otočila. Neměla oči. V tom nekonečném tichu se mě šeptem zeptala, jestli chci vědět, proč je nemá, proč se rozhodla o svůj zrak přijít. Mlčky jsem přikývla a následně se zastyděla, když jsem si uvědomila, že mě stejně nemohla vidět. Ona ale ani na mou odpověď nečekala a už dávno se nadechla k zodpovězení položené otázky, která visela ve vzduchu.


...

Nezmohla jsem se k žádnému slovu. Mlčela jsem a ona spolu s celým svým půvabem náhle také oněmněla.

Poslední fáze.

2. března 2014 v 19:04 | Domí
Dnes jen voda. Nic víc nepotřebuji. Poslední dobou nemám ani na nic chuť. Nějak to po čase samo odezní. Už se nedíváte každou minutu na hodiny a váš žaludek natěšeně nepřešlapuje, když se blíží čas jídla. Najednou je vám to tak nějak jedno. Jako byste už nebyli pomalu ani člověkem. Nepotřebujete k životu vůbec nic. Už ani nevnímáte svět, své nejbližší, sebe. Co na tom, jestli sníte o slupku z jablka víc, nic to pro vás neznamená. Už vás to ani nedokáže naštvat.
Prostě už jen odevzdaně čekáte na to, co přijde a zároveň doufáte, že neexistuje něco jako reinkarnace, protože už prostě chcete mít jednou pro vždy od všeho pokoj.

Welcome to hell.

1. března 2014 v 22:47 | Domí
Každý den sem zabloudí několik, asi ne zcela náhodných osob. Jakoby neúnavně čekaly, jestli nepřibyde nový článek, zda nezachytí nějaký, třeba jen sebemenší náznak či pouhý záchvěv aktivity. Gratuluji.

Vždycky když slyším písničku, která má s mým hubnoucím obdobím nějakou spojitost, vidím najednou všechna ta léta v mlhavém víru, který mě pomalu obklopuje a snaží se mě opět stáhnout dolů. Nebo nahoru, jak se to vezme.
Pořád to tu je, všude kolem nás, jen samotná koncetrace se mění. Je to jako droga, jejíž účinek nám zaplavuje celé tělo, milimetr po milimetru, line se kolem každé části našeho očarovaného těla a do naší mysli se tiše vkrádá s ujištěním, že opravdu můžeme jednou s lehkostí vzlétnout a přiblížit se oblakům. A jindy nám zase bez sebemenšího zájmu sevře hrdlo a donutí nás brečet celé hodiny na studené podlaze tmavého podkrovního pokoje. Nepředvídatelná, neuchopitelná.

Na pár blocích jsem se o sobě dočetla.. i teď, po tak dlouhé době.
Je to mnohem silnější, jako bych svým odchodem něco vzdala, jako by tu na mě pořád něco nehmatatelného čekalo. Nemůžu jen tak odejít, aniž bych dokončila to, o co jsem se několik dlouhých úmorných let snažila bez vaší přítomnosti. Nemůžete nevidět samotný závěr toho všeho. Nezasloužíte si mou sobeckost. V dobrém i ve zlém - to bylo oním kouzlem té doby.
Nikdo v tom období přesně nevěděl, kde je ten cíl a jakým okamžikem nastává ta neutuchající dokonalost. Boj o bezchybnost zahalenou v kabátě nedosažitelnosti, o to tu ve skutečnosti šlo. A důvod, proč se pořád dokola dokážeme vracet do pekel je zakotven v naší zapomnětlivosti. Máme stále na paměti jen ten náš vymodelovaný svět; tu zhmotnělou představu, která byla naším chlebem; od jejíhož naplnění jsme byli vzdáleni méně než na dosah ruky; to okolo, tu beznaděj, ta úskalí, kterým jsme museli s holou tváří zpříma čelit, kvůli vytěsnění naším podvědomím, už nevidíme.

A z vás, kteří jste doufali v mé navrácení a prohlíželi můj blog s očekáváním, že se třeba jednou znova objevím, z vás se nyní stávají němí svědci mého boje o nikdy nenaplnitelnou dokonalost, které jsem rozhodnuta dosáhnout. Příjemnou podívanou.