Únor 2014

Naposledy.

12. února 2014 v 22:37 | Domí
Běžela jen v přiléhavém tílku ledabyle zastrčeném v uplých džínách potemnělou ulicí osvětlenou jen tupým oranžovým svitem lamp. Pomalu cítila, jak jí dochází dech, jak její nohy nestíhají a zakopávají o rovnou asfaltovou silnici. Sesunula se k zemi a těžce oddechovala. Ledový vzduch si sadisticky rozřezával cestu do jejích plic a její slzy v odstínu řasenkové černě se rozpíjely na jejím sněhobílém topu.

Poslední dobou mi připadá, jako bych sem vůbec nepatřila. Asi pořád naivně čekám, že to tady bude jako tenkrát a nějak se nechci smířit s myšlenkou, že už minulost prostě nevrátím. Zbaběle jsem se zastavila v jednom úseku svého života a odmítám nakročit do jiné etapy, protože by mi v ní mohlo něco podkopnout zesláblé nohy a nedovolit se zvednout. Jednoduše se bojím jít dál a čelit životu.

Vzdávám se jediného místa, kde jsem si byla sama sebou a tím co dělám opravdu jistá, místa, kde jsem nacházela tolik podpory a pochopení, místa, které jsem milovala nadevše a nikdy si nedokázala předstvit, že bych se ho opravdu vzdala, ačkoli jsem k tomu díky okolnostem okolního světa byla už několikrát skoro dohnána.

Jdu dál, ale s doprovodem toho nejdražšího, co dělá mě mnou - mojí radostí i bolestí v jednom. Jen už nebudu vázána na tyto nedobytné blogové hradby.
Třeba se tam "venku" jednou potkáme..
s láskou navždy Vaše "Domí"
:)

..ti slabší.

12. února 2014 v 20:16 | Domí |  Z mých deníků..
Neumřely bychom.
V jejich srdcích, vzpomínkách, bychom zůstaly napořád.
Jako ty, které mohly mít jednou dokonalý život,
i když my víme, že takový mít nikdy nebudeme.
Ze začátku by plakali, ptali se,
kde se stala chyba a možná by si to i vyčítali.
Nevěděli by, že oni za to nemohou.
Netušili by, že jsme prostě jen nevydržely bojovat až do konce,
zvítězit nad svým vnitřním hlasem.
Nad sebou samým.

Konečně bychom dosáhly oblaků.

Kolik bolesti se může skrývat za veselým úsměvem.
Úsměvem, balamutící ty nejbližší.
Málokdo si umí představit ten strach,
který každý den doprovází po překročení prahu už jen prázdné tělo.
Okamžik, kdy sedíc v potemněném pokoji s nadějí čeká,
zdali to těch několik let nebyl jen sen.

Až do svítání se z pokoje ozývá tichý pláč.
A ona každou slzou svou zraněnou duši utvrzuje v to,
že nic nemůže být horšího.
A přes den se naopak konejší, že jsou na tom ostatní i hůř.



A pak je tu zase večer.

Když máte někoho, pro koho byste dokázali zemřít.
Když máte rodiče, kteří do vás vkládají nikdy nehasnoucí naděje.
Když máte kolem sebe ty, kteří vás vždy dokáží rozesmát.
Když máte vzpomínky, které vám vykouzlí úsměv na tváři.
Když máte občas pocit, že váš život připomíná spíš pohádku než krutou realitu.
Když máte perfektní budoucnost navzdory tomu, že jste se o ni ještě nijak nezasloužili.

Když máte sen, který víte, že dokážete změnit ve skutečnost.
Když uděláte ten krok, a když už se pak nedokážete vrátit zpátky.

Protože život není jen černý


Nosíš masku dokonalosti, kterou neodkládáš už ani sama před sebou a tak pomalu ztrácíš svou bezelstnou duši, v níž se právě tvá skutečná bezchybnost ukrývá.

Kdy sis ji poprvé nasadila?
Kdy jsi zjistila, že je to s ní o mnoho jednodušší?

Lhostejnost se změnila ve vlídný úsměv a bolest…ta zůstala bolestí.
Jen ti nejbližší poznali, že se něco děje, ale báli se zeptat.
Nebo se pouze obávali odpovědi?
Kterou by stejně nedostali.

Možná tě vede touha být někým jiným. Stát se někým lepším. Možná.

Utíkáš před sebe samou i přesto, že víš, že utéct nemůžeš.
Snažíš se ignorovat některé city, jen z obavy ze zklamání.
S každým upřímným smíchem navíc se ti bolestivý střep v srdci zarývá bezcitně hloub.
Každou noc se probouzíš ze spaní s nadějí, že to byl jen sen, na který po pár dnech nenávratně zapomeneš, ale…


nebo bílý.

Bála jsem se, že se jednou zeptám, proč mě má rád a on odpoví, protože jsem krásná.
-
Nebude sníh, který roztává pod sebevřelejším dotykem,
ani vítr snoubící se s jeho vločkami, zmrzlými slzami,
ani déšť - závěs perel.
Nic.

Ten jeho smích.
Jen jeho smích.
Ta naděje zavře své zlatohnědé oči.
Nebude zář.

Není.

Jen se dívala do nebe na třpytný sníh. Slyšela dopadnout každou vločku, která usedla vedle ní, zavřela oči. Cítila, jak celé její tělo podléhá chladu, jak se každým okamžikem stává slabší. A náhle se na její tváři objevil nepatrný úsměv. Konečně něco předčilo její bolest duše, konečně něco, co zastavilo kolotoč myšlenek.

Najednou bylo všechno pomalejší. V mysli se jí prolínaly neurčité tváře, jejich výrazy, úsměvy a pohledy. Jakoby neexistoval čas, svět. Zdálo se, že život dostal jiný rozměr. Mnohem smysluplnější. A už nebyla jen černá a bílá. Vše mělo nějaký odstín barvy duhy.

Jitřní vánek si v otevřeném okně pohrával s korálky zavěšenými na tenkých nitkách a každou chvilku se ozvalo slabé zacinkání. Stála zpříma před zrcadlem. "Jak je možné, že v něm není vidno žádný určitý odraz, když zrcadlo má zachytit obraz před ním?" Problesklo jí hlavou a nepatrně se usmála, když si uvědomila, že se na sebe dívá přes zavřená víčka. Stála tam nehnutě pár vteřin, které ve skutečnosti představovaly několik dlouhých vleklých minut. Poté se otočila a až posléze otevřela své velké oči. Sedla si na parapet okna a zapálila si svou první cigaretu toho dne, který byl totožný jako ten včerejší…i zítřejší. Vlastně všechny všední rána za poslední rok, splývala v jeden jediný. Opřela si hlavu o plastový rám a její pohled bloudil probouzející se ulicí. Dívala se na osoby, které ospale procházely tmou brzkého rána; na světlo lampy, které neúnavně zářilo celou noc svou tlumenou žlutou; na rodinný domek přes silnici. Vždycky se na něj podívala. Byl to starší dům, obehnán mohutnými kamennými zdmi. Zahrada, do které viděla jen díky tomu, že její pokoj byl v druhém podlaží, byla plná nevelkých ovocných stromů. Teď v zimě holých, bez známek života.
-

Znovu zavřela oči.

Venku začal padat sníh. Lehký a studený. Usedal tiše do jejích vlasů, a spolu s ní putoval městem. Vzpomněla si na své dětství, kdy časně ráno chodila do školky za doprovodu svých rodičů a nespouštějíce měsíc z očí, který byl nyní za černými mraky, ač už se rozednívalo, stále vidět, věřila, že je právě on jejím Andělem, který ji svým svitem doprovází na každém kroku a ochraňuje ji; na dobu, kdy byla šťastná, kdy nevěděla, nic o kruté zhýralosti světa a o jeho nepravdách. Vždy říkali, že z ní něco bude, že to dotáhne daleko a nyní nevěděla, zdali je tohle ta správná dálka, to, o čem vždycky mluvili. A tak šla, ponořená ve svých myšlenkách, cestou pokrytou sněhovým popraškem.
Občas jí připadalo, že ji její duše pohlcuje, že ji nedokáže kontrolovat, že má v sobě dvě odlišné osobnosti, hlasy. Jeden, který vyjadřoval jí samotnou, její vlastní já a druhý. Druhý, který měl v jejím společenském životě známější tvář, kterou měl každý rád, kterou každý považoval za její pravou, pod níž nechala nahlédnout jen málokoho. Tato představa jí děsila. Stala se neupřímnou. Ne k lidem ostatním, nýbrž k sobě samé. V jaký okamžik se tak stalo, netušila. Cestou míjela místa, která její život dělaly životem, osoby, které ač neznala, znamenaly pro ni víc než jen prosté kolemjdoucí. Nevěděla, co se za jejich výrazy skrývá a právě tato neznalost, jí dodávala naději, po které v té době tak prahla a možná ani dodnes nepřestala.
Její život marně lapal po dechu a snažil se upnout na nějaký určitý bod v budoucnosti. Na nějaký sen, pro který by stálo za to žít. Nemuselo by ho ani být možno dosáhnout, hlavně aby život neztratil svou prvotní podstatu.

Její ruce byly to první, na čem její zrak spočinul. Každé její kosti pod její světlou, na pohled křehkou kůži, bylo vidno. A náhle se vzájemně zadívaly do svých očí. Nedokázala by říct, jakou měly barvu, ale nikdy nezapomene na to prázdno, které se v nich skrývalo. Jakoby jí viděla až do duše, která byla plna jen holé nicotnosti. Hromadila se v ní zčásti lítost, ale i odpor.

Už dlouho byla v tomto světě, plného povrchnosti, očekávání a každodenního boje s vlastní nedokonalostí. Stala se součástí toho kolotoče, stala se cestujícím vlaku bez možnosti vystoupit před konečnou a v tento moment si to uvědomila. Vzpomněla si na osobu, která ji nevědomky ukázala směr k nádraží a hlavně na její pohled, který protínaly pouze paprsky pozdního odpoledne nastávajícího podzimu; pohled, jenž byl svou pustotou tak moc podobný tomuto. Přejel ji z toho mráz po zádech a očima ucukla. Otočila se. Opět šla tou cestou jako tehdy a znova se jí hlavou honilo tolik bolestivých myšlenek. K čemu tohle vše bylo, čeho myslela, že dosáhne… Sedla si na chladnou asfaltovou zem a rozplakala se. Uvědomila si, že její slabost nikdy nezmizí a že ona bude vždy jen zranitelným člověkem, jako každý jedinec na světě. Sama nic nezmůže, sama neznamená nic. Seděla tak celé dlouhé minuty, možná hodiny a neměla sílu se zvednout. Moc dobře věděla, kam by ji její kroky dovedly a to teď nechtěla. Vždycky tam chodila jen s úsměvem na tváři, aby ostatním na sobě nedala nic znát, jako kolemjdoucí, jako osoba, která si cestu krátí zkratkou. Lehla si na záda a dívala se do zamlklé noci nad sebou. Zase viděla hvězdy a měsíc a při tomto pohledu jí došlo, že nic není takové, jaké se na první pohled zdá. Jako právě měsíc, o kterém si dříve myslela, že ji svou září doprovází spolu s rodiči do školky. Ve skutečnosti byl totiž vždy, jen nehnutě zavěšen v temném nebi.

Kdy jste si uvědomily, že možná není úplně všechno takové, jaké jste si myslely?


S první myšlenkou, že s tím tělem by se dalo něco dělat?
Po první procvičené noci?
Po prvním uběhnutém kilometru?
S prvním shozeným kilem?
S prvním odmítnutým jídlem?
Po tom, co jste si musely jít v obchodě pro menší velikost?

S první pochvalou od známého?
S prvním vyhozeným obědem?
Po tom, co jste šly poprvé spát s kručícím žaludkem?

Po ztrátě několika přátel?
Po zhoršení prospěchu ve škole?

S první myšlenkou, jaké to asi bude potom?
Po prvním nenávistném pohledu do zrcadla?
S prvním vypadnutým vlasem?
Po prvním omdlení?
Po první probrečené noci?
Po tom, co jste si přály umřít?




Nebo jste si to snad ještě neuvědomily?
-

Čtete si jejich příběhy,
jak pomalu a nerušeně hladověly, umíraly a pak zase hladověly
a říkáte si, proč jste přestaly...
Vždyť v porovnání s nimy jste byly jen na začátku
a možná ani to ne.
Bylo to jen chvilkové selhání mysli, která se vám snažila namluvit,
že je něco špatně, že už jste příliš daleko a později s tím už nezvládnete přestat, jen abyste mohly oprávněně jíst?
-
A aniž si to uvědomíte, zase běžíte kolem domu v mikině, v které není vidět, jak se vaše tělo nechutně otřásá; a zase stojíte se zatajeným dechem před zrcadlem; a namísto připravených těstovin k večeři si berete bílý jogurt, z kterého si nakonec vezmete jen půlku; a... není to jedno?
A vy jste dobrovolně odcházely jen proto,
že vaše podvědomí moc dobře vědělo,
že se nakonec vrátíte.


Neslyšně, mlčky..
odezíráte.

Později hlasitěji.
Až vám krvácí bubínky.

Není už jen za dveřmi, je vedle vás.
Pláče, když vy se smějete.
Je šťastná, když je to naopak.
-
Nutí, číst vaše slova,
která čas myslel, že maže v zapomnění;
prohlížet fotky..
najednou vidíte i postavy v pozadí,
ale
nemůžete si vzpomenout,
kdo vás tehdy fotil.

Možná si jen snažíte namluvit,
že za tím někdo stojí.
Třeba neexistuje jiný hlas,
třeba jste to vy samy,
vždycky jste byly.
Jako si dítě namlouvá, že je strašidlo ve skříni,
ale
skříň je prázdná.

Jak dlouho trvá,
než otevřete tu svou;
než pochopíte,

co píšu?

Přežijí jen..

12. února 2014 v 19:32 | Domí |  Z mých deníků..
Sedím sama v místnosti, která svojí stísněností a temností připomíná spíše hrob. Sedím tu jen tak po tmě.
Baví mě dívat se na sebe do zrcadla a přesto se nevidět.

Představovat si někoho jiného. Vymyšleného.

Miluju tu slabost, tu prázdnotu.
To zatočení celého světa, když vstanu jen o maličko rychleji.
Ten kručící žaludek krčící se pod propadlým, ovšem nedokonalým břichem.
Svoje ledové ruce.
Tu kontrolu nad sebe samou, když si odmítnu vzít jídlo a ten pocit vítězství, když ho vyhodím.
Číslo na váze, které se zmenšuje.
Myšlenky na to, jaké to bude potom.
Tu vyčerpanost po každém pohybu navíc.
Cvičení. Osamělost.
Výčitky, díky nimž vím, že jednou budu přesně taková, jaká si být přeji.
-
Každý pohled do zrcadla, který mě jen utvrzuje v to, že to právě teď nesmím vzdát, a i každý vypadnutý vlas, protože jedině tak vím, že jsem blíž svému snu.

Není to jen běh na dlouhou trať, nýbrž na celý život.
Je tu s tebou.
Každý den, každou minutu, při každém nadechnutí, až do toho posledního.
Je pro tebe vším.
Vzdáš se čehokoli jen, abys jí vyhověla a cítila její přítomnost.
Opustíš přátele, rodinu, až nakonec ztratíš i samu sebe.
Tu, která aniž by to věděla, už dávno překročila práh dokonalosti.
-
Budeš si přát, abys jí nikdy nepoznala,
abys jí nikdy nesvěřila svůj nejtajnější sen,
abys jí dokázala říct sbohem.
Nepovede se ti to.
Dál ti bude každý den našeptávat:

"Už jen jedno kilo a konečně budeš šťastná."

Sněží.
-
Mám chuť vyběhnout ven a začít se se zavřenýma očima a
úsměvem na tváři točit mezi vločkami sněhu.
Tak bílými a čistými.
Chvilku si připadat, že jsem jako ony.
Tak malá, bezstarostná a neovlivněná dnešní dobou.
Absurdní, že?
Na pohled vypadají tak krásně.
Ostatní je jen mlčky pozorují,
bojí se jich dotknout, protože ví,
že by mohly i při sebemenším kontaktu s nimi roztát.
Ale vnitřek nikdo nevidí.
-

Prší.

Možná nejde o to být tou nejlepší. Tou nejdokonalejší.

Každý má nějakou vadu na kráse.
Někdo se s ní dokáže naučit žít,
udělat z ní přednost a někdo se jí pokusí postavit.

Prázdný žaludek, každodenně snižující se číslo na váze, tu křehkost, se ale postupem času naučí milovat každý.

Zjistí, že jsou silnější, než ti kolem.
Zvyknou si na tu vyčerpanost a slabost.
A hlavně na svoji sebekontrolu, s kterou mohou dobýt svět.
Pak už nejde jen o ubývající centimetry, jde o mnohem víc.

Každá závislost má jednu nevýhodu.
Zaslepí oči i zdravý úsudek.
A pak se stanou otroky své vlastní prvotní touhy.
Každý den se hranice dokonalosti posune o dvojnásobek té předešlé.
Žádná úniková cesta.
Žádná naděje na přežití.
Beznaděj.

Z vady, z které se postupně stávala přednost se opět stane vada.
Nikdy neokusí spokojenost, štěstí.
Ani zrcadlo jim už nedokáže ukázat pravdu.
Dál budou vidět jen ty svá neviditelná kila.

Možná nejde jen o to být tou nejhubenější.
Možná vás jen zláká ten pocit, který jde s hubnutím ruku v ruce.
Nebo se jen snažíte najít něco, co vám může nějak převratně změnit život,
ale v hloubi duše víte, že to tak ve skutečnosti stejně nikdy nebude.

Ale… co kdyby náhodou…?

Další den za mnou, ale vzápětí další přede mnou.
Nikdy to neskončí.
Vždycky tu bude možnost, že to druhý den můžu pokazit.
Spadnout zase zpátky.
Do prázdna.

Na dno.

Přestavíte svůj život.
Od základů až do neviditelných detailů.
Ostatním se bude jevit jako dokonalý, nedosažitelný.
Jako život, v kterém nemůže nic chybět,
život, který by s vámi za ten jejich z fleku vyměnili.
Uvěří té iluzi. Uvěří nemožnému.

Budou totiž věřit jen tomu, co vidí.
Toho prázdna ve vás si nikdo nevšimne.
Prázdna ani té temnoty, které se děsíte, ale zároveň se v ní tak často schováváte.

Nedovolíte jim totiž nahlédnout do toho vašeho opravdového světa. Proč taky veřejně přiznávat své nedokonalosti, chyby, svou minulost. Jednoduší je se ve svých pocitech tiše utápět a před ostatními být přesně takovou, jakou byste jednou opravdu být chtěly. Navenek si budete naoko žít svůj sen, ale uvnitř vás bude cosi pomalu umírat.

Jen její pohled.
Tak soustředěný a plný čehosi.
Čehosi žalostně krásného, přehlíženého obdivu.

Jen její úsměv.
Sloužící jako dřevěná maska.
Neupřímná, ztrouchnivělá maska.

Jen její myšlenky.
A jejich tichý soulad protkaný určitou relevancí.



Jen její tělo.

Znáte ten příšerný strach. Tu bezmoc, slabost a tíhu,
která vás najednou sevře tak silně, že máte pocit,
že se nemůžete nadechnout?
Podlomí se vám nohy a srdce začne bušit tak silně,
jako by se mělo každou chvilku rozlétnout.
Jste sami v nocí zalitém pokoji,
slyšíte jen svůj slabý dech a děsí vás skutečnost,
že poblíž není nikdo, kdo by vás objal a řekl,
že to bude zase dobrý.
A tak se snažíte se přesvědčit a..
v té chvíli vás nic nenapadá.
Je toho tolik a přitom…
nic.

A vše začíná nanovo.
Nová víra v to, že příště to bude možná jiné.
I když to jiné vlastně nebude.
Snažíte se a to je důležité.
Nikdo nemůže zcela okusit dokonalost.
Jen se jí může přiblížit, ale občas nezáleží pouze na něm samotném.
Občas existuje i něco silnějšího.
Zničujícího, a zároveň nepřekonatelně krásného…

Často proto saháte až na dno.
A nakonec se z něho už nezvednete.

10.2.2014

10. února 2014 v 20:25 | Domí
1 dl pomerančového džusu + voda
1 dl jablečného džusu + voda
1 dl rajčatového džusu + voda
drcený led

Nezvládla jsem to. Pokolikáte už.
Vím, že je to v podstatě jen voda, ale neměla jsem si ho dávat. Bylo ho strašně moc a já už nechci jíst. nic, nikdy

Hladověním ke štěstí.

9. února 2014 v 15:39 | Domí
8. den bez jídla, jen na ředěných džusech, jak dlouho to člověk může vydržet? :) sázky?