Přítomnost je jedinou věčností.

25. prosince 2015 v 14:36 | Domí
Připadala si trošku jako ve filmu. V nízkorozpočtovém filmu, který měl ovšem vždy své věrné příznivce upřímně nadšené z každého, i sebevíc očekávaného záběru. Ty chvilky předtím, vyčkávání a očekávání snoubící se s neukojitelnou zvědavostí.
A pak ten moment. Nepopsatelný moment náhlé lehkosti.

Jako mávnutím se ocitla v seskupení několika tisíců vteřin, jako v nějaké galaxii se svým vlastním tempem, chápáním, řádem. Čas najednou ustoupil do pozadí. To co v běžném životě tvořilo hlavní podstatu celého jejího bytí, ztratilo na své hodnotě. Vše se najednou zdálo být přesně takové, jaké by být mělo. Nic víc nebylo potřeba, než být tady a teď. Její mysl byla pohlcena v hluboké černé díře, s nevysloveným přáním nemožnosti návratu. Ztratila se v nekonečnu.
Neexistovali jedinci, ale všichni vystupovali jako jedna velká žijící skupina, jako jeden tvor. Neúnavný, přitažlivý, energický tvor. Barvy byly zářivější, sytější a každá z nich utvářela lehkou mlhu energie, jež stoupala a vytvářela oblaka dýmu s hřejivou vůní štěstí. Nebyla krása. Ne ta klasická, nudná, všední. Bylo to jakési vyzařování, krása, která postupovala na další úroveň, daleko zajímavější - neviditelná očím. Jakoby se odhalily aury každého a všechny se vzájemně doplňovaly. Dokonalá souhra. Celé její tělo zaplavila tak neznámá vlna spokojenosti a naplnění.
Přála si zemřít a opustit celý její dosavadní život a moct zůstat ve světě, kde cítila, že může vše na co pomyslí. Nic nebylo nemožné, nic nebylo nepřekonatelné. Líbilo se jí být součástí něčeho většího, ten pocit, že někam patří, že ji všichni rozumí a to bez jakýchkoliv slov.
 

24. prosince

24. prosince 2015 v 16:49 | Domí
50 kg
První Vánoce, kdy nemám hrůzu z večeře :)
Krásné svátky všem :)

18. října

18. října 2015 v 19:54 | Domí
Snídaně: koktejl z malin, manga, pomeranče
Svačina: jablko
Oběd: omeleta z bílků, cel. mouky, list. špenát
Svačina: jablko
Večeře: salát z mrkve a ananasu
 


17. října

18. října 2015 v 19:52 | Domí
Snídaně: 300 ml pomerančové štávy
Svačina: 1/2 manga
Oběd: pórková polévka
Svačina: 50 g sýru s pepřem
Večeře: cottage, sal. okurka

16. října

18. října 2015 v 19:50 | Domí
Snídaně: maliny, 50 g nízkotučeného tvarohu, 5 piškotů
Svačina: 50 g ořechů (para ořechy, mandle, lísková jádra)
Oběd: dýňová polévka
Svačina: 1 trojúhelník tav. sýra
Večeře: dýňová polévka

15. října

18. října 2015 v 19:48 | Domí
Snídaně: 10 piškotů, 90 g nízkotučeného tvarohu
Svačina: rajče
Oběd: paprika + balkánský sýr + 30 g zelených oliv
Svačina: nic
Večeře: 100 g led. salátu, bílý jogurt, 6 cherry rajčátek

14. října

18. října 2015 v 19:47 | Domí
Snídaně: banán
Svačina: paprika
Oběd: 2* vařený bílek
Svačina: nic
Večeře: 100 g kuřecí šunky, tm. bageta

13. října

13. října 2015 v 7:07 | Domí
Snídaně: nic
Svačina: nic
Oběd: 1/2 sal. okurky, 1/2 rajčete, 1/2 červ. papriky, 1/2 bílého jogurtu
Svačina: nic
Večeře: 2 rajčata, 1/2 cottage

12. října

11. října 2015 v 21:38 | Domí
Snídaně: nic
Svačina: nic
Oběd: těstoviny, sýr, smetana, kukuřice
Svačina: nic
Večeře: 1/2 sal. okurky, 1/2 červ. papriky, 1/2 rajčete, bílý jogurt

Přijdu si už trošičku jako blázen.. čert to vem :D

Nic netrvá věčně, přesto nikdy nic zcela nemizí.

27. června 2015 v 18:41 | Domí
"Je něco, co bych o tobě měl ještě vědět?" Zeptal se s pro něj tak typickým šamanským úsměvem. S jiskrou ve svých zlatohnědých očích a upřímným zájmem se mi zahleděl do tváře, která mi během chvíle nepatrně zrůžověla.

Víš, jak to jen říct.. jsem posedlá kontrolou. Miluju řád. Ve všem. Celý můj život je jím podřízen. Každý den je vlastně takovou nekonečnou skládačkou rutinních činností. Řekla bych, že je to takové mé malé prokletí, bez kterého bych už ovšem asi ani nedokázala žít. Už jako malá jsem občas v noci usínala se slzami v očích spolu s pocitem naprosté bezmoci. Je tolik věcí, které není v mých rukách, tolik toho, co nedokážu nijak ovládat, změnit, ovlivnit. Děsí mě ta představa víc než cokoliv jiného.
Nešlo mi o to být hubnou. Alespoň z počátku ne. Chtěla jsem jen mít něco pod kontrolou, když se svět kolem mě tříštil. Vytvořila jsem si místo, svůj svět, kde vše záleželo jen na mé síle, na mých rozhodnutích, na mně. Žila jsem si ve své bublině spokojený život a kdyby mi ji ti z venčí bezcitně nepopíchli, žila bych tam spokojeně dodnes. Ale nemusíš být kvůli mně smutný, není tak těžké si vytvořit novou.

"Asi nic podstatnýho", odpověděla jsem s nenuceným úsměvem, který mi následně opětoval.

Pro někoho jsou vzpomínky závažím, pro jiného křídly.

16. října 2014 v 20:24 | Domí
Ráno jsem se po delší době vážila. Váha - 50,1 kg. Až mě ten pohled na to číslo rozbrečel. Nechtěla jsem přejít hranici 50 kg. Nikdy. Pomalu se zase blížím ke své počáteční váze a každým dnem tak pohřbívám všechnu tu snahu a úsilí, kterou jsem do toho usilovně vkládala několik let. Ty procvičené večery, hodiny strávené ve fitku, každodenní odpírání jídla, boj s vlastním tělem, rozumem.. všechno upadá v zapomnění a já se pomalu zase měním v tu šestnáctiletou holku. S každým kilem navíc si přijdu jako hrouda čehosi. Nejradši bych zalezla do postele a už z ní nevylezla.

Nikdy nekončící boj.

15. října 2014 v 22:41 | Domí
Nezáleží na tom, jestli se přestěhujete, jestli změníte školu, práci, kamarády, přítele. Dokonce nezáleží ani na tom, jestli se vaše dlouhé čokoládově hnědé vlasy setkají s podlahou kadeřnictví nebo se během několika hodin stanete muži obdivovanou plavovláskou. Nové tetování, obměna šatníku, plastika nosu, prsou, čehokoliv - neutečete před sebe samou. Nestanete se proto někým jiným - a to ani tehdy, kdy vaše váha spadne pod hranici podvýživy. Kolik z vás jde pouze za tou vidinou, že to někdy později bude jiné a zaručeně lepší - kolik z vás odkládá svůj vysněný život na dobu, kdy se něco změní - kolik z vás žije z budoucnosti víc, než z okamžiku, který zrovna plyne?

Celou dobu jsem to tak dělala, upla jsem veškerou pozornost k tomu, co bude, čekala na den, kdy začne ten opravdový život a kdy se ten můj obyčejný přehoupne do toho neobyčejného. Pořád jsem odkládala život, zatímco mi protékal mezi prsty. co nezhubla.

Cokoliv existuje v okamžiku, v čase však zaniká a přestává existovat.

30. srpna 2014 v 0:09 | Domí
Cestou domů má odvaha pomalu vyprchávala. Čím blíž jsem byla, tím větší chuť jsem měla obsah tašky vyhodit do nejbližší popelnice, a nebo alespoň na chvilku dokázat zastavit čas a nemuset poslouchat tu změť myšlenek. Něco ve mně protestovalo, ale přesto jsem během několika krátkých okamžiků seděla u jídelního stolu a na bílý! rohlík mazala silnou vrstvu nutelly - kterou má ruka později bez postřehnutí seškrábla na polovinu. Než jsem se odhodlala k prvnímu soustu uběhlo několik dlouhých minut. Pohled na mou osobu, která s nezúčastněným a místy nepříčetným výrazem nehnutě sedí nad talířem jídla, musel působit až komicky. Pro někoho jen obyčejná snídaně, pro někoho velký krok směrem k životu bez ocelové koule. Ke svobodě.
Během toho co jsem ukusovala rohlík jsem si se slzami v očích vzpomněla na začátek svého koketování s hladovkami a hubnutím. V té době, v mých 16 letech, jsem si za splnění týdne hladovky jako jednu z prvních odměn slíbila právě pečivo s nutellou. Přesně to jídlo, které jsem nyní považovala za to nejhorší zlo, co mě mohlo potkat. Jak jsem během těch několika let dokázala změnit celkově přístup k jídlu, jak jsem se z radosti z poloprázdného jídelníčku a upřímného nadšení z každého shozeného kilogramu, dostala do fáze absolutní rezignovanosti a nespokojenosti s čímkoliv co jsem udělala? Kam až jsem se se svou cílevědomostí dostala..
-
Váha k dnešnímu dni 46,2. Je to málo a přitom tolik - během měsíce +bezmála 5 kg, ale bylo by ironické tu psát něco o tom, co je a není zdravé, že.

Domí

Neopusťte věčnou krásu pro krásu, která musí zemřít, a nevažte své náklonnosti na smrtelný svět prachu.

29. srpna 2014 v 23:55 | Domí
S hlavou plnou výčitek, které každodenně pramení z mého návratu do 'normálního' života, jsem otevírala plastový rám okna ztichlého domu. Při té příležitosti můj pohled sklouzl na oblohu červencové noci a mě náhle polila vlna horka. Zavřela jsem víčka tak silně, jak jsem jen dokázala, a odmítala je otevřít. Noc bez hvězd, jen podivně oranžový dým nad obzorem. Zase.
Pomalu jsem si myslela, že to začíná být dobré. Ale takový už je život.
Další jizva. Po skoro dvou letech..

Setnuté hlavy v galerii obrazů... O čem jsi snil, už zítra nastane...

9. června 2014 v 19:39 | Domí
Každým dnem jsem silnější, plnější života. Nebo spíš.. měla bych být.
Jako by ve mně něco umíralo. A čím menší zbytek toho 'něčeho' ve mně ještě zůstává, tím hlasitěji se ozývá.
Když jdu večer spát, neusínám s pocitem vítězství.
Usínám a přeju si abych se už nikdy nemusela probudit.
Štítím se jen dotknout svého těla, protože mám strach, že je na něm další špek navíc.
Když zavřu oči, zase to vidím. Chci to vypnout, ale nemám na to dost síly. Nebo odvahy..
Vím, že musím být hubená, tak proč sakra tohle všechno.
Je to jen v hlavě, jen v hlavě.

Jsem zase o krůček blíž. Blíž ke svému štěstí. Svému cíli. Životu.

Naděje vždycky způsobí, že uvěříme.

9. května 2014 v 20:44 | Domí
Pro představu dávám svou fotku z léta 2013.
Nějak nedokážu odhadnou kolik přesně jsem měla, ale zhruba kolem 44 kg.
Hlavně mi prosím nepište, že mám široké boky. To vím :)


Nový cíl.

27. dubna 2014 v 14:26 | Domí
45 kg.
To byla váha, která mi vyhovovala.
S 35 kg se nedá nic.
Zvládla bych i 30 kg.
Já ano, ale tělo už asi ne.
-
Mám nový sen.
A ten už s váhou nemá nic společného.

Jediným způsobem, jak zjistit hranice možného, je zkusit aspoň malý krůček za hranice nemožného.

24. dubna 2014 v 22:09 | Domí
Dneska jsem poprvé v životě záviděla tlustému člověku.
Na 170 cm odhadem kolem 90 kg.
Nezáviděla jsem jí její krásné husté vlasy.
A ani její šťastný výraz ve tváři.

Záviděla jsem jí tu možnost se svou váhou něco dělat.
Možnost hubnout, možnost překonávat každým dnem samu sebe.
-
Být v jejím obtloustlém těle.
Být znova na začátku toho všeho.
Spolu se svým nedostižným snem.
A chvilku si zase myslet, že v tom cíli čeká to opravdové štěstí.

Moct si podruhé projít celou tu dlouhou cestu.
Krůček po krůčku se vlastní sebekontrolou a odhodláním přibližovat.
Těšit se na každé nové ráno, protože je to k tomu dokonalému životu zas o kousek blíž.
Užívat si to všechno kolem.
Ty pohledy, chválu, úsměvy.

Nehledejte štěstí v budoucnosti.
Třeba je zrovna to, co právě prožíváte, to nejšťastnější období ve vašem životě.

Hranice.

13. dubna 2014 v 0:20 | Domí
Je dobré mít hranice.
Takové, které byste v rámci hubnutí nikdy nepřekročily.
Hranice, které jsou zhmotněním vašeho strachu, rozumu, zodpovědnosti.
Jako drogy - nikdy byste s nimi kvůli tomuhle nezačaly.
Jako zvracení - za tu cenu to přece nestojí.
Laxativa, anorektika, diuretika, vata, bužírky, rozehnávání prášků na spaní, tepová frekvence.
Stanovujte si takové hranice.
Aspoň je potom, když už nic nepomáhá, můžete překračovat.

Kam dál